KONTAKT

© 2019 Jana Gál

  • Black LinkedIn Icon
  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon

JANA GÁL

Revoluční 240

Šestajovice u Prahy

250 92

Způsob platby: zaslání na účet

1709321113/0800 (Česká Spořitelna),

IBAN CZ71 0800 0000 0017 0932 113​

Tel: +420 774 184 112​​​

poradnanadalku@gmail.com

Všeobecné obchodní podmínky

Fyzická osoba zapsaná v Živnostenském rejstříku
Evidenční číslo ŽL: ŽO/06190316
Evidující úřad: Úřad městské části Praha 15

Nejsem plátcem DPH.

SKYPE: janitaxgal

S vašim dovolením vás budu pravidelně, ale k věci, spamovat.  

February 26, 2018

September 13, 2017

September 12, 2017

August 5, 2017

July 24, 2017

Please reload

Úspěch mají ostatní, já se tu jen trapně pachtím

June 4, 2017

 

Stud z neúspěchu je jednou z největších překážek naší seberealizace. Nenávidíme své nedostatky a bojíme se druhé pustit za oponu našich splněných snů. 

 

 

 

Každý, kdo jste si splnil svůj sen dobře víte, že cesta k němu nebyla jednoduchá. Určitě jste potřebovali výdrž a víru v sebe sama. Několik dobrých sebemotivačních filmů tenhle mix ve své dynamice popisuje, například Štěstí na dosah. Nejpřitažlivější je právě ta rovina zmaru: strach, že to nedá, že to nevyjde s příměsí naděje, že film ještě nekončí, že šance stále je. Stejně jako v životě. Právě sledování nesnází v kontextu happyendu dodává víru, že i naše projekty dopadnou dobře, že to zvládneme. Proč ale nemáme tu schopnost, vyprávět náš příběh i s těmy propady a pocity marnosti, kterými jsme si zákonitě prošli také? 

 

Nemáme odvahu. Navzájem si ukazujeme jen lesknoucí se trofeje a ohledně cesty k nim máme připravenou buďto naleštěnou story o tom, jaké jsme měli štěstí, a nebo ho raději devalvujeme prověřeným mechanismem proti závisti. Nenávidíme své nedostatky, a stydíme se za ně. Bojíme se vlastní zranitelnosti, ta nemá v diskurzu o úspěchu místo.

 

Nejen že se tím utvrzuje klam, že úspěch je sterilní produkt bezchybnosti, což nám odepírá i oprávnění se za zrealizovaný plán ocenit. Spíš se ještě stydíme za to, jak dlouho to celé trvalo, jak upachtěně se plahočíme, a představujeme si, jak ti druzí, ti úspěšní, by s tim vším byli hotovi dříve a s menšími ztrátami. Znáte to? 

 

Nedávno při sledováni NotSoFunnyAny, to je česká youtuberka, jsem si uvědomila, proč si zaslouží sledovanost, jakou její makeup videa mají. Anežka naštěstí není dokonalá, a ani sebe jako takovou neukazuje. Ve svých tutoriálech o líčení je vidět „před“ i „po“, je schopná otevřeně komentovat své nedostatky, a nebojí se výsměchu.

 

Před pár týdny byla pozvaná jako host ke Krausovi. Její vlog měl urcitě hodnotu reportáže ze zákulisí, prostě jak to tak chodi, když jste pozvaní do Uvolněte se, prosím. Co ale přibalila jen tak mimochodem, byla jeji bezprostřednost, a odvaha ukázat, co očekávání takové akce dělá s normálním člověkem. A ještě tedy, Anežka Chudlíková má necelé 2 roky vlastní YouTube kanál a 140.000 sledujících. 

 

Projedeme s ní celým dnem: ráno jede sportovat, aby ze sebe nějak dostala nervozitu, odpoledne viditelně už se srdcem v krku, před námi balí tašku s oblečenim na červený gauč. Tahle její odvaha nechat nás nahlédnout za oponu, tam kde vyrábí svůj úspěch, mi nedává jinou možnost, než ji fandit.

 

Vystoupení zvládla s lehkosti 3-tího hosta a my v tu chvíli úplně zapomínáme, že se nedíváme na pozvanou polocelebritu, ale sledujeme nedávno ještě teenagera, který pracuje na své věci hodně cíleně. Vlastně na každém svém videu demostruje, že sláva a úspěch nepadá do života z vyššiho důvodu příbuznosti s někým mocným.

 

Jeji přínos pro nás a naše děti sledující její příspěvky, je právě v té odvaze ukázat, že i my si můžeme sáhnout na svůj sen a to tak, že navzdor vnitřnímu šeptajícímu hlasu: "nemáš na to, bude to trapas... ", vstoupíme do arény, jak říká Brené Brown, podivat se do tváře kritikům v publiku.​ ​

 

Tenhle přístup říká, že se za "vydřený" úspěch, který přichází plíživě, obháčkován momenty, kdy se nám na to celé chce vykašlat, nesmíme stydět. Že by to byl stud živící závist těch, kteří nikdy nic nezkusili. Kteří nikdy neměli odvahu do té arény vstoupit a zaplatili si jen laciná místa v hledišti. A právě, když dojdeme k cíli, musíme se pochválit, odměnit, a vzpomenout na ty chvíle, kdy jsme to chtěli zabalit. A nezabalili.

 

Vzkazuji každému, kdo má svůj nápad zatím v šuplíku. "Nebojte se spadnout na pusu! Už jako děti jste se přesvědčili, že zvednout se umíme...smát se vašemu pádu budou jen ti, které svou odvahou ohrožujete, ostatním dáte naději." 

 

 

Máte podobnou zkušenost? Podělte se o ni v komentáři. 

 

 

 

 

 

 

Please reload