KONTAKT

© 2019 Jana Gál

  • Black LinkedIn Icon
  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon

JANA GÁL

Revoluční 240

Šestajovice u Prahy

250 92

Způsob platby: zaslání na účet

1709321113/0800 (Česká Spořitelna),

IBAN CZ71 0800 0000 0017 0932 113​

Tel: +420 774 184 112​​​

poradnanadalku@gmail.com

Všeobecné obchodní podmínky

Fyzická osoba zapsaná v Živnostenském rejstříku
Evidenční číslo ŽL: ŽO/06190316
Evidující úřad: Úřad městské části Praha 15

Nejsem plátcem DPH.

SKYPE: janitaxgal

S vašim dovolením vás budu pravidelně, ale k věci, spamovat.  

February 26, 2018

September 13, 2017

September 12, 2017

August 5, 2017

July 24, 2017

Please reload

Nová identita

September 12, 2017

Prý je lepší vyhořet, než se stěhovat.

 

Nikdy jsem moc nechápala proč. Oheň je přece schopen vše zničit, ale při stěhování vše jen přemístíte jinam. O nic nepřicházíte. A nebo ne? Co je v tom tedy tak těžkého sbalit si své věci a na druhé straně je zase vybalit? 

 

 

 

Carlota vypráví: „Jsem z malého města na severu Španělska, a přestěhování do Prahy je pro mne noční můra. Nejen, že tu vůbec nikoho neznám, ale také nikdo nezná mne. Ve Španělsku se naše rodina několik generací podílela na aktivním utváření dění ve městě.  Nemohla jsem projít z tržnice domů, aniž bych se několikrát cestou s někým nezastavila, vždycky mne pár lidí po cestě pozdravilo, několikrát denně mi někdo volal…..Jenže tady jsem prostě „Nikdo“. Kolemjdoucí o mne nezavadí ani pohledem, telefon můžu klidně nechat celý den doma a nebude tam ani jeden zmeškaný hovor….“

 

Inventura mého bytí

 

Rozhlédněte se kolem sebe. Přejeďte očima kulisy, ve kterých se právě nacházíte: Váš dům, váš byt, vaši ulici. Sousedy, obchod na rohu, paní venčící každé ráno svého psa. Cesta, kterou jezdíte denně do práce, parkoviště, na kterém se nebojíte nechat auto celý den, autobus o kterém víte, že přijede včas a kde zastaví. Kolegové v práci, kteří vědí, s čím se na vás mohou obrátit, co umíte, v čem jste dobří. Rodiče, kteří pomohou s dětmi, když je potřeba. Kolik telefonních čísel máte uložených, kolik z toho používáte týdně, měsíčně a kolik z nich se ozývá vám. Kolikrát za týden, za měsíc, za rok vás někdo někam pozve, navrhne společnou akci, nebo o kolika lidech víte, že vaše pozvání rádi přijmou. Tohle je váš svět, sem patříte, tohle jste vy.

 

Ztráta a co se s námi děje

A teď si představte, že tohle celé najednou nemáte. Že sice dál existujete ve svém těle, se svými osobními věcmi, vzpomínkami, ale bez prostředí, které důvěrně znáte a bez lidí, kteří váš svět utvářejí. Že jste v prostoru, které vám zatím nic neříká a několik měsíců se cítíte jako turista, kterému ujel zpáteční autobus i s občankou. Chvíli to vypadá na zajímavé dobrodružství, ale po pár dnech, týdnech....?

Ztráta části svého já je trauma. Necítit se sami sebou je těžký a nepříjemný pocit. Nepotkáváte se ve věcech, v místech a vztazích kolem sebe. Prostě nemáte kontinuitu svého žití, necítíte, že v novém prostoru pokračujete, prostě tam pouze stojíte a nevíte.

 

Někteří moji klienti, kteří se přestěhovali z domova do zahraničí, nebo naopak, říkají že jsou neustále vtaženi do denního snění o realitě, kterou opustili, že se jim nedaří navázat se na nové místo, zakořenit. Člověk to cítí nejen sám v sobě, odráží to i jeho okolí, pro které je nezařaditelný, nepoužitelný, neviditelný. Zkrátka nikdo. Tohle všechno není možné minout a nevnímat. Pocit domova, našeho místa ve světě, je jedna ze základních os našeho bytí a tuto dimenzi najednou nemít, je pro vnitřní stabilitu velmi náročné. Vzlášť třeba ve věku, kdy máte už svou pevnou síť v místě, kam po generace patřítě, hustě vybudovanou.

 

Renata k tomu říká: „Do USA jsem přijela hned po gymplu, pracovala jsem u jedné rodiny, hlídala jim děti. Často mne brali na grilování k přátelům, kde se ke mně každý choval velmi přívětivě, ale jakoby bez opravdového zájmu. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí, ty důvěrné otázky, co mne dříve hrozně otravovaly. Například když jsem přišla k mamce do práce, kolegové mne na chodbách zdravili, ptali se mě, jak mě baví škola, nebo co plánuju po maturitě…prostě díky mámě věděli, kdo jsem…“

 

Co mé klientce chybělo, byla důvěrnost v síti vztahů, aby se dokázala cítit „jako doma“, přijímaná s opravdovým zájmem. Kolegové rodičů se k ní dokázali doma vztáhnout, protože patřila do jejich světa a utvářela jej. Přátelé její hostitelské rodiny ji však neměli ve vztahu s ní na co navázat.

 

V momentě, kdy změníme místo života, začne se měnit nejen realita okolo nás, vztahy na nás napojené, role, kterou nově přijímáme, ale také se do našeho sebevědomí odráží reakce okolí na nás. Řada lidí, si neuvědomuje, že změnit místo ve kterém žili, je jako opustit sami sebe, proto není divu, že lidé během první fáze adaptace trpí úzkostmi, nespavostí, nebo pocity nedostatečnosti. Migrace je pro stabilitu a psychiku jedince velice náročná situace, ne nepodobná úzkosti z ranného dětství při vzdalování se od matky.  

 

Co nás stojí svoji identitu znovu vytvořit?

 

Problémy při vytváření

Člověk je adaptabilní tvor a pokud chce, je na změnu schopen reagovat, začne se snažit se zapojovat a tvořit si své nové prostředí. Ne vždy to však jde tak rychle, jak by si člověk přál a vynořují se překážky. Nerozumíte místnímu jazyku tak dobře, jak jste si doma mysleli, nechápete souvislosti, nejste schopni se plnohodnotně zapojit. Nároky na výsledky v práci jsou jiné, než na jaké jste byli zvyklí, a vy nemůžete použít ty zkušenosti, kvůli kterým si vás kolegové cenili. Neschopnost autenticky komunikovat v cizím jazyce, představuje obrovskou bariéru, která vám nedovolí být tím, kým jste byli dřív.

 

Pochybnosti o správném rozhodnutí

 

Kolikrát vás v této době napadlo, že tohle dobrodružství byla hloupost, a že by bývalo bylo nejlépe, dokud to jde, vrátit se zpět. Že litujete a vyčítáte si své ego živící ambice, snahu zlepšit své životní podmínky. Hlavou vám běží, kolik jste toho mohli doma udělat, a jak jste se mohli posunout dál a přičemž v novém prostředí jen přešlapujete na místě a ztrácíte čas banalitami, jako například studiem orientace v jízdním řádu místního MHD. Tohle nevypadá jako krok dopředu, ale jako pořádná stagnace nebo návrat do dětství, do závislosti, do naprosté neschopnosti.

 

„Můj přítel je moc fain…,“ vypráví Radka,  „…jeho přátelé také, jen prostě….ta setkání pro mne rozhodně nejsou relax. Jsou to kluci, všichni vyrostli v menším městě vedle Mnichova, znají se už ze školy. Když se sejdeme, pořád si vyprávějí buďto nějaké historky o tom, co spolu zažili, nebo o někom, koho neznám, nebo dělají narážky na něco, co já vůbec nechápu. Když se snažím vyprávět něco já, je to hrozně zdlouhavé a jazykově kostrbaté. Po chvíli to vzdám, protože vidím, že i když se snaží, stejně se to nedá z jejich strany pochopit. No, vysvětlete třeba Cimrmana! Takže tahle setkání jsou důležitá, protože se alespoň s někým bavím, ale šíleně mě vyčerpávají, většinou si pak připadám jako úplnej blbec.“

 

V období vytváření nové identity, je hodně ohrožena právě naše sebedůvěra. Občas prostě vůbec není na čem své sebevědomí vystavět. Nová identita je ještě velmi nejasná a stará už v novém prostředí neexistuje, a nedá se použít, ačkoliv ta je právě to, po čem se nám tak stýská, a co bychom tak rádi žili. Tyto dva silné pocity se v tomto období v naší duši setkávají a tříští se o sebe. Nemohou existovat vedle sebe, jeden musí udělat místo druhému. Zbývá jen víra v sebe a v pozitivní vývoj života dál. Jedině já totiž vím, jakou pozici jsem měla, jak na mne okolí reagovalo, jaké vztahy jsem byla schopná kolem sebe vytvořit. Nic jiného nezbývá než věřit si, že to opět zvládnu v podobné kvalitě vybudovat.  

 

 

Nakonec to však dobře dopadne

 

Ale jak už bylo řečeno, okolnosti, duševní stabilita, vnitřní odhodlanost k akci vás za několik měsíců opět zapojí do hry. Pomalu si vytvoříte síť vztahů, která chyběla při organizování praktikálií, zapojíte se do iniciativ, které přihrají nové přátele a jazykové nedostatky dotáhnete cestou při tom všem. Z vlastní zkušennosti i ze zkušenosti mých klientů vím, že období největší náročnosti trvá přibližně rok. Pokud se vám povede toto období dobře podchytit a překonat, přinese vám největší bonus v osobnostní rovině: zvýšíte schopnosti být pro-aktivní, posílíte vytrvalost, získáte sebe-poznání a sebejistotu.

 

Úlevu a určitý pocit kontroly nad děním přináší pochopení situace, ve které se nacházíme a citlivost vůči sobě. Prakticky tedy znalost adaptačního mechanismu a schopnost použít všímavost k tomu, co se s námi děje. Přiznejte si náročnost ať už navenek, nebo jen sami sobě. Lidé se často bojí si připustit, že i ta plánovaná a třeba vysněná cesta za dobrodružstvím, dává lidské duši strašně zabrat, a že vytvoření nového domova je intenzivní cílená práce do všech stran a na několik let. Máme často strach, že budeme za ty, kteří nejsou schopni si vytvořit nové vazby, že se na nás budou ostatní dívat jako na někoho, o koho není zájem, že jsme málo vynalézaví a nedokážeme si poradit.

 

Tenhle stav sama moc dobře znám. Stěhovala jsem se v životě dvanáckrát. Samozřejmě, ta přestěhování do zahraničí a zpět byla o dost jiná, než stěhování po Čechách. Někdy jakobych našla novou mízu, něco, co mne táhlo v před a dávalo možnost za sebou nechat podivné sevření vztahů a okolností, ve kterých jsem se nacházela. Změna místa působila jakobych se znovu narodila a dávala mi sílu náročnější chvíle překonat. Jindy zase opouštění vytvořených vazeb bylo bolestné a to zjištění, že žádná internetová apka nenahradí blízkost, po které jsem toužila, mne často ubíjelo. To co mne vždy nakonec dokázalo nést dál a co bych tady nakonec ráda podtrhla, byla víra v náklonost univerza a v sebe samu. To poslední dostává během jakýchkoliv životních změn velice zabrat a proto je strašně důležité o důvěru v sebe pravidelně pečovat, tak aby byla jako pevný, dobře živený a flexibilní sval, který je schopen vás nést kamkoliv.

 

Stěhovali jste se někdy? Co bylo nejtěžší překonat? Jak jste se s tím vyrovnali? Co vám dávalo naději, že to zvládnete?  Budu ráda za všechny vaše postřehy a komentáře.

 

 

Please reload